Příběh, který píšeme od roku 1985

Některé restaurace vznikají z podnikatelského nápadu. Ta naše se zrodila z odvahy, lásky k pohostinnosti a touhy po novém začátku.

Příběh Gostišče Sobočan začal dávno před rokem 1985, daleko od domova.

Moji rodiče, Franc a Pavla Sobočan, tehdy žili v Německu a na nejprestižnější ulici ve Stuttgartu provozovali ne jednu, ale hned dvě restaurace.

Přestože si v zahraničí vybudovali nový život, srdce je táhlo domů. V roce 1985 se odhodlali k odvážnému kroku: opustili Německo, vrátili se do Slovinska a začali hledat místo, kde by mohli pokračovat v tom, co uměli nejlépe.

Našli ho právě tady.

Začátky nebyly snadné. Za vším, co hosté viděli na stole, stály dlouhé hodiny práce, bezesné noci, mnohé odříkání a obrovská vytrvalost.

Moji rodiče věřili v jednoduché věci: dobře připravené jídlo, poctivý přístup ke každému hostu a dveře otevřené všem.

Postupně se pro ně restaurace stala něčím víc než povoláním. Stala se jejich způsobem života.

V roce 1995 udělali další velký krok a rozšířili restauraci o sál až pro 100 osob. Ve stejné době zařídili pokoje a apartmány, a nabídli tak hostům i možnost přenocovat.

Je to zvláštní pocit sledovat, jak naši hosté rostli spolu s naší restaurací. Někteří k nám poprvé přišli jako děti, později tu oslavili svou svatbu a dnes se vracejí s vnoučaty. V takových chvílích si uvědomuji, že Gostišče Sobočan nikdy nebylo jen místem, kam se chodí na oběd nebo na oslavu — bylo místem, kam se lidé vracejí v různých obdobích života. Stejně jako se oni stali součástí našeho příběhu, i my jsme se stali malou součástí toho jejich.

V roce 2016 naši rodinu i naši restauraci zasáhla bolestná ztráta.

Zemřel můj otec Franc.

S jeho odchodem jsem neztratil jen otce. Ztratil jsem člověka, po jehož boku jsem vyrůstal a od něhož jsem se učil. Člověka, který mi ukázal, co doopravdy znamená tvrdá práce, vytrvalost a upřímná láska k lidem.

Tatínek Franc měl lidi hluboce rád. Byl vždy usměvavý, otevřený a společenský.

Věřím, že právě po otci jsem zdědil společenskou povahu, lásku k lidem a radost z pohostinnosti. I já se rád zastavím u stolů, povídám si s hosty a směji se s nimi. Když jsem vyrůstal po jeho boku, pochopil jsem, že pohostinnost není jen to, co položíte na stůl. Ještě důležitější jsou vlídné slovo, upřímný úsměv a hřejivý pocit, který si host odnáší domů.

Tehdy jsem převzal Gostišče Sobočan se vším, co moji rodiče za více než třicet let vybudovali.

Převzít rodinnou restauraci neznamená zdědit jen prostory, kuchyni a každodenní práci. Znamená to zdědit příběh. Jméno. Vzpomínky. Očekávání. A především odpovědnost pokračovat v něčem, čemu rodiče věnovali téměř celý svůj život.

Bylo to jedno z nejtěžších období mého života. Nebyl čas se zastavit. Restaurace musela fungovat dál. Už za několik dní se dveře musely znovu otevřít, přivítat hosty a pokračovat v cestě, kterou započali moji rodiče.

Nebyl jsem na to sám. Po mém boku stála maminka Pavla — po všechny ty roky byla oporou mému otci a po jeho odchodu zůstala důležitým pilířem naší rodiny i restaurace. Její pomoc, klid a vytrvalost mi umožnily převzít odpovědnost a pokračovat v díle, které společně začali.

Dva roky po otcově smrti jsem si splnil svůj dávný sen a za restaurací vytvořil letní Piknik PLAC. Na velké, do té doby nevyužité louce za našimi pokoji, přímo u stezky podél řeky Drava, jsem uviděl prostor s velkým potenciálem — místo, kde se lidé mohou setkávat a slavit trochu jinak: volně a bezstarostně, v objetí přírody.

Dnes si lze Piknik PLAC pronajmout a od začátku jara do pozdního podzimu se tu každý víkend konají nejrůznější oslavy.

Z kdysi prázdné louky se stalo další místo, kde se lidé setkávají, slaví a vytvářejí si vzpomínky.

V průběhu let se rozrostla i moje rodina. Do našeho života s manželkou Anja přišly děti Liam a Flora a s nimi začala nová kapitola — v Gostišče Sobočan už vyrůstá třetí generace naší rodiny.

Jejich přítomnost a smích naplňují stejné prostory, v nichž kdysi babička Pavla a dědeček Franc začali budovat svůj sen. Možná ještě úplně nechápou, kolik práce, odvahy, lásky — a také těžkých chvil — se mezi těmito zdmi skrývá. Jednoho dne však budou vědět, že už od dětství jsou součástí příběhu, který začali jejich prarodiče a který se dnes píše dál i s nimi.

Gostišče Sobočan pro mě nikdy nebylo pouhou restaurací. A ani jen prací.

Vidím tu maminku a tatínka, kteří věřili svému snu.

Vidím dlouhé pracovní dny a nespočet okamžiků, díky nimž se restaurace postupně stala i naším domovem.

Vidím místo, kde uchováváme tradici — ne proto, že se bojíme změn, ale proto, že víme, jak vzácné jsou základy, na nichž stavíme budoucnost.

A vidím generace hostů, kteří nám svěřili své oslavy a nejdůležitější okamžiky svého života.

Při pomyšlení na vše, co naše rodina v průběhu let věnovala Gostišče Sobočan, si také uvědomuji, že restauraci netvoří jen zdi, jídlo nebo lidé, kteří v ní pracují. Restaurace skutečně ožívá díky svým hostům.

Proto z celého srdce děkuji každému z vás, kdo za všechny ty roky překročil náš práh, usedl k našim stolům, slavil s námi, opakovaně se vracel a doporučil nás ostatním. Právě vy jste vdechli Gostišče Sobočan život a zasloužili se o to, že se příběh naší rodiny píše dodnes. Bez vás by to byl jen dům s dlouhou historií. Díky vám se stal místem plným života, krásných chvil a nezapomenutelných vzpomínek.

Od roku 1985 vás vítáme se stejným přáním, s jakým moji rodiče poprvé otevřeli dveře: abyste se u nás dobře najedli, cítili se vítáni a odcházeli s krásnou vzpomínkou a chutí se brzy vrátit.

U našeho stolu pro vás vždy bude místo.

Místo pro rozhovory, oslavy, vzpomínky i nový příběh.

A budete-li si přát, také pro decilitr domácího vína.

Vítejte v Gostišče Sobočan.